Po snídani odjezd zpět do Kourou, kde se v 08:00 nalodíte na katamarán směr ostrovy L'ile Royale + l'Ile St. Joseph a poplujete asi hodinu a půl.
Prohlídka Ile Royale trvá asi 2 hodiny. Poté budete mít chvilku volno k prozkoumání ostrova, oběd se bude podávat v restauraci Auberge des Iles. Odpoledne poté poplujete k ostrovu St. Joseph, kde si můžete vychutnat pláž plnou škebliček.
Kolem 17.hodiny návrat do Kourou a pak do hotelu.
Císař Napoleon III. dostal spásný nápad, jak tuto neprakticky vzdálenou kolonii osídlit. 30. května 1854 vydává dekret, kterým ruší věznice ve Francii a přesouvá je na zámořská území. Tropická Guyana i malý ostrovní ráj Iles du Salut se tak na téměř sto let proměnily v peklo, které oficiálně skončilo rokem 1938, kdy byl odhlasován zákon o uzavření věznic, ale neoficiálně pokračovalo až do roku 1954, kdy více než dva tisíce přeživších vězňů bylo deportováno zpět do vlasti.
Na ostrovech, které se proměnily v jedno velké vězení, nikdy nežila divoká zvířata, dokonce ani hadi. Jedině moře ukrývalo ve svých hlubinách obávané predátory, kteří byli zárukou, že žádný z vězňů se nebude pokoušet o útěk – žraloky. Ti ve dne v noci číhali na svou kořist. Na lidské maso byli zvyklí a chutnalo jim: vězňů bylo hodně, ostrovy malé, úmrtnost vysoká. Ne nadarmo se Guyaně přezdívalo „suchá gilotina“. Vypráví se, že stačilo, aby se ozvalo vyzvánění zvonů ohlašujících smrt dalšího vězně a hladina se už rozčeřila nedočkavými strávníky. Mrtví neměli ani čas zmizet pod hladinou – žraloci se o ně poprali v moři zbarveném krví. Mimochodem, v případě smrti vězně se nikdo neobtěžoval poslat zprávu rodině do Francie. Vězni byli pro své blízké ztraceni už v okamžiku, kdy nasedali na loď vezoucí je do Guyany.
Stopy po věznicích jsou na Iles du Salut patrné dodnes. Souostroví tvoří tři ostrovy, z nichž každý má svou vlastní historii. Největší z nich je ostrov Royale, kde končili méně nebezpeční odsouzenci. Ještě romantičtější a autentičtější zážitek nabízí druhý největší ostrov – Saint Joseph. Pokud budete mít štěstí, je tady téměř liduprázdno, až na základnu cizinecké legie. Ticho je skoro zlověstné, když procházíte zbytky cel, z nichž zbyly pouze ruiny, které pomalu, ale jistě zahlcuje tropická vegetace. Polorozbořené zdi propletené kořeny a liánami mají takovou atmosféru, že navzdory horkému slunci běhá mráz po zádech. Najdeme tu i malý hřbitov, na kterém pod šumícími kokosovými palmami odpočívají dozorci a jejich manželky. Děti, často oběti epidemií žluté horečky a malárie, jsou pohřbeny u majáku na ostrově Royale.