Pakoně (Connochaetes taurinus). Jsou motorem největší pravidelné migrace suchozemských zvířat na světě. Bez nich by východní Afrika nebyla východní Afrikou. Zasloužili by si být součástí tzv. Velké pětky. Bez nich by po savanách a v buších neběhalo tolik predátorů. Záměrně píši v množném čísle. Vidět jednoho lva je zážitek. Vidět jednoho nosorožce je zážitek. Vidět jednoho pakoně je o ničem, ale vidět jich najednou stovky a tisíce je dech beroucí věc. Na pakoně se prostě musí myslet v množném čísle.

Maso, maso, maso…

Predátoři v národních parcích Masai Mara, Serengeti, Tarangire, ale i v rozsáhlé oblasti okolo kráteru Ngorongoro přivádějí na svět mláďata tři až čtyři měsíce před příchodem stáda pakoňů.

Mláďata stačí dorůst do věku, kdy se budou učit lovit a kdy bude v jejich okolí přebytek potravy. Jako když přijede pojízdná prodejna masa a obyvatelé vesnice postávají na návsi ve velkém očekávání. Bude bůček? Bude krkovička? A co telecí? A pak se z ničeho nic, jako by náhodou, objeví první pakoně. Předvoj velkého stáda. Všichni predátoři pookřejí. Je to tady. Drsná a krutá škola života pro mláďata může začít.

Velká migrace je vlastně kdy?

Pokaždé, když se mě někdo zeptá na to, kdy je velká migrace, odpovídám podle zavedených zvyklostí. Od července do konce září. Statisíce pakoňů, zeber a antilop překračují řeku Mara a přesouvají se ze Serengeti do národního parku Masai Mara. Je to sice pravda, ale není to úplně přesná odpověď.

Přesná odpověď je, že velká migrace probíhá permanentně, je to neustálý pohyb obrovského množství zvířat, který vlastně nikdy nekončí a je jen otázkou, ve kterém bodě trasy se právě teď nachází a kde budou třeba za měsíc nebo dva. Přechod řeky Mara je jednou epizodou celoročního putování, i když pro nás diváky nejdramatičtější.

V listopadu se začínají vracet do severního Serengeti, aby se postupně přesouvali na jih a v červnu začali mířit opět na sever. Na obrovská stáda pakoňů a zeber se tedy můžete podívat i jindy, jen musíte vědět kam.

Tvůrci ekosystému

Všichni vidíme kolem sebe, jak rychle dochází k devastaci luk, když nejsou sekány. Za posledních 20 let se u nás takové devastace a zaplevelení dočkalo velké množství luk, především v horských oblastech. Dříve tyto louky sekali sekáči s kosou nebo je spásal dobytek, ale s kosou už to umí jen málokdo a dobytek se na horské stráně vrací velmi pomalu.

Podobně by dopadla rozlehlá východoafrická savana, kdyby ji neošetřovala statisícová stáda pakoňů a zeber a kdyby jim nepomáhaly různé druhy antilop a stáda buvolů. Člověkem chovaný dobytek by na tak rozsáhlá území nestačil. Možná by savaně pomohly náhodné požáry, ale rovnováhu ekosystému mnohem lépe a kvalitněji udržují pakoně.

Nomádský způsob života pakoňů zaručuje, že nikdy nedojde k vypasení na holinu a že se stádo pohne za čerstvou potravou. Tím dostává vypasená část savany čas na obnovu a nedochází k jejímu zaplevelení urputnějšími druhy vegetace. Ačkoliv se to nezdá, jsou pakoně jedním z nejdůležitějších tvůrců ekosystému východní Afriky.

Kdo to všechno vede?

Zažil jsem velkou migraci několikrát, na několika místech, a pokaždé mne napadla otázka: Kdo to všechno vede? Bylo období, kdy jsem přímo utkvěle toužil najít toho pakoně z celého téměř dvoumiliónového stáda, který se dal první do pohybu a strhl za sebou tu obrovskou lavinu. Někde přece musí existovat ten prvotní pohyb, ten prvotní impuls, to zrození vlny.

Ale je téměř jisté, že stejně jako se nepodaří zjistit na moři, kde vzniká ta první vlna, ani tady zřejmě nikdo nespatří ten prvotní pohyb. Nebo možná spatří, ale nebude tušit, na co vlastně kouká.

Teorie chaosu v praxi

Společenství pakoňů nemá zřetelné uspořádání. Není tu hierarchie jako u některých jiných společenských antilop. Přesto musí stádo mít nějakou srozumitelnou vnitřní komunikaci. Zatím není vědecky popsána. Ani velmi zkušení stopaři nemají jednotnou odpověď.

Jedni tvrdí, že se nejedná ve své podstatě o stádo, ale jakési volné sdružení matek s dětmi, ve kterém se pohybují chtiví samci. Celek pak drží pohromadě jen díky neustálému nedostatku potravy a touze najít její zdroj. Já tvrdím, že hlavním prvkem, který drží celé stádo pohromadě, je chaos. Vzpomínám si na svého fyzikáře pana profesora Čiperu, který se nám snažil teorii chaosu vysvětlit. Dalo mu to pěkně zabrat. Kdyby nás postavil na vrchol kopce někde uprostřed Masai Mara a nechal nás pozorovat přicházející stáda pakoňů, pochopili bychom jeho výklad okamžitě.

„Přijíždějící vláčky“ pakoňů se spojují ve větší, aby se bez jakéhokoliv impulsu oddělovaly a zase spojovaly. Jednotlivé matky s telaty přebíhají sem tam a strhávají s sebou další, takže se neustále někdo pohybuje kolmo na hlavní směr. Prostě chaos.

Kam za velkou migrací?

V srpnu a v září musíte za velkou migrací do Keni. Od října se stáda pohnou směrem na jih do Serengeti. Část stáda bude v listopadu ještě stále na území národního parku Masai Mara v Keni, u hranice s Tanzanií. Část stáda bude v severním Serengeti a bude se pomalu posouvat do jižního Serengeti. V prosinci bude stádo rozložené od severu k jihu (ve východní polovině parku), a pokud bude přát počasí a v Tarangire bude čerstvá tráva, už narazíte na početnější hordy pakoňů i v Tarangire a okolí kráteru Ngorongoro. Spíš se ale dá očekávat, že do Tarangire dorazí pakoně až koncem ledna, začátkem února.